Prameny nám pohříchu zachovaly jen velmi fragmentární výčet Václavových mimomanželských potomků. Jedinými, kteří se vynořili z přítmí historické anonymity, byli pustiměřská abatyše Eliška (2) a její bratr Jan řečený Volek, kanovník a od roku 1311 probošt vyšehradský, který z iniciativy markraběte Karla usedl 27. března 1334 na olomoucký biskupský stolec jako Jan VII. a zemřel 27. září 1351 (3). Právě jeho prostřednictvím je však možno vystopovat ještě jednu osobnost, která měla k přemyslovské dynastii geneticky blízko. 24. června 1321 založil "Stephanus de Tetin, nepos Johannis, praepositi Wyssegradensis ecclesiae, cancellarii regni Bohemie" emfyteutickým právem vsi Dušníky, Dubenec, Rosovice, Kytín, Dobříš, Knín a Libčice a tento nadmíru velkorysý zakladatelský počin osvědčil dvěma listinami, vydanými na jeho sídelním hradě Tetíně (4). Témuž Štěpánovi z Tetína  zastavil probošt Jan 10. listopadu 1326 na deset let ves a tvrz Tatce, přičemž ho v příslušné listině nazývá "nepotem nostrum" (5).

Latinské podstatné jméno "nepos" má v češtině tři ekvivalenty. Jedná se o výrazy "vnuk", "synovec" a do třetice poměrně široký termín "příbuzný". Je zcela očividné, že význam prvý není v tomto případě použitelný. I kdybychom pominuli fakt, že církevní hodnostáři se formálně nemohli stát ascendenty, stále ještě zůstávají faktory biologické a jejich řeč je naprosto jasná. V roce 1311 již dospělý Jan Volek se jako syn krále Václava II. musel narodit v dosti úzkém časovém rozmezí kolem roku 1290 a je nemyslitelné, že by mohl mít v roce 1326 dospělého vnuka. Na základě této logické, nicméně, jak se níže ukáže, ne zcela dotažené úvahy dospěl fenomenální šlechtický genealog August Sedláček, k závěru, že byl notář Štěpán synovcem Jana Volka. Z opakujících se zmínek o pokrevním příbuzenství s Přemyslovci přitom vyplývá, že podle Sedláčka byl Štěpán potomkem jiného, blíže neznámého nemanželského dítěte Václava II. (6)

Poněkud odlišně je otázka Štěpánova původu řešena v prvním díle Českomoravské heraldiky, na jehož vydání se Sedláček podílel. Zde autoři dospěli k závěru, že páni z Tetína pocházeli původně ze středočeských Makotřas, což dokládají skutečností, že Štěpánův stejnojmenný syn držel v Makotřasích dědičný majetek. O příbuzenství s Přemyslovci se tu již nic nepíše (7).

Na tyto závěry navázal ve svém článku o Janu Volkovi Ivo Hlobil. Zopakoval tezi o makotřaském původu pánů z Tetína a odmítl jejich genetickou vazbu na přemyslovskou dynastii: ohledně Štěpánova příbuzenství s Janem Volkem se mu jako nejpravděpodobnější jevila varianta, podle níž matka Jana Volka, milenka Václava II., byla provdána za neznámého děda Štěpána z Tetína a některý z jejich potomků, polorodý bratr pozdějšího olomouckého biskupa, byl rodičem Štěpánovým (8).

Tato konstrukce, jakkoli na první pohled logicky ucelená, však skrývá několik povážlivých slabin. Předně je třeba pozastavit se u tvrzení, že páni z Tetína pocházeli původně z Makotřas. Oporou k tomuto tvrzení byla Kolářovi se Sedláčkem zřejmě listina z 21. července 1356, kterou Štěpán, kanovník pražský a zemský notář, a jeho bratr Ješek, používající v tomto případě predikátu "z Makotřas" prodali pražskému měšťanu Zejdlinovi plat na Zlíchově a Makotřasích (9). Zároveň tito Štěpánovi synové vykonávali podací právo v blízkých Lidicích (10). Ve skutečnosti však tyto argumenty neznamenají mnoho, ba téměř vůbec nic. Z listiny totiž v žádném případě nevyplývá, že by držba Makotřas měla nějaký dlouhodobý charakter; majetek Štěpánových synů byl značně roztroušený a dosti často se jeho objem měnil. V závislosti na tom se vyvíjel i Janův predikát: psal se postupně podle Tetína, Makotřas a Zlíchova a teprve po získání hradu Ronovce ve východních Čechách začal v písemných pramenech vystupovat stabilně jako Jan z Ronovce. Těžko lze tedy z ojedinělého použití přídomku "z Makotřas" spřádat úvahy o tom, že by se v něm odrážela nějaká rodová tradice. Stejně tak z podacího práva v lidickém kostele nelze vyvozovat nic víc, než že měli bratři v jejich okolí nějaké zboží. A už vůbec nic nelze dokazovat tím, že se podle Makotřas píše již v roce 1318 jakýsi Štěpán (11).

Již výše bylo konstatováno, že Sedláčkova úvaha, podle níž nemohl být Štěpán z Tetína s ohledem na biologické faktory v žádném případě vnukem Jana Volka, byla sice správná, nicméně nedotažená. Je bezesporu nesmírně zajímavé, že nikoho nenapadlo zabývat se otázkou, kdy se vlastně Štěpán z Tetína narodil. Rozbor písemných materiálů totiž přináší v tomto směru nadmíru překvapivé zjištění: Štěpánův prvorozený syn Jindřich, probošt mělnický, se objevuje již v listině z 8. července 1320 (12)! To ovšem znamená, že se musel narodit nejpozději v polovině první dekády 14. století, což posouvá termín ad quem Štěpánova narození zhruba k roku 1290. Štěpán byl tedy zjevně vrstevníkem, pravděpodobně o něco starším, pozdějšího olomouckého biskupa. Za těchto okolností se ovšem jeví deskripce jejich vztahu synovec - strýc jako značně nevěrohodná. Tím spíše, že pokud by tento vztah měl mít takovou podobu, jakou mu přisuzuje Hlobil, znamenalo by to, že si Václav II. vybral jako milenku vdanou ženu, která již měla dospělého syna, a zplodil s ní další minimálně dvě další děti. Celá tato koncepce je krajně nepravděpodobná jak biologicky, tak psychologicky a je zjevné, že je třeba nalézt jiné vysvětlení příbuzenského vztahu mezi Štěpánem z Tetína a biskupem Janem Volkem.

V některých dílech bývá Štěpán označován za přemyslovského levobočka (13). Vzhledem k tomu, že chronologicky je naprosto vyloučeno, aby byl synem Václava III., může být jako potenciální královský otec myšlen jedině Václav II. Štěpán by v tomto případě tedy byl bratrem Jana Volka. Není sporu o tom, že přijetím této teorie by se elegantně vyjasnila řada výše zmíněných nejasností. Na druhou stranu ovšem nelze ani v tomto případě pominout dvě velmi závažné námitky. Předně je zde faktor heraldický: zatímco Jan Volek měl ve znaku dorůstající půlměsíc s rohy obrácenými vzhůru na polceném stříbrno-červeném štítě (14), erbovní figurou Štěpána z Tetína a jeho potomků byl býk či spíše vůl (15). Dále stojí za zmínku, že je obecně známo, že císař Karel IV. byl nesmírně hrdý na své české předky a zdůrazňoval ho mimo jiné tím, že své levobočné přemyslovské příbuzné s oblibou tituloval "consanguineus" (16). Naproti tomu Štěpánova syna Jindřicha, který byl v letech 1341 - 1343 jeho kancléřem, ve svých listinách nikdy takto neoznačil. Použití termínu "nepos" pro bratra se může rovněž zdát na první pohled vyloučené, pokud by se však jednalo o sourozence polorodého, majícího společného jen jednoho z rodičů, nebylo by vlastně až tak nemožné. Je totiž znovu zapotřebí připomenout, že "nepos" lze překládat i jako "příbuzný". Tato skutečnost společně se shora vyloženými skutečnostmi evokuje zároveň novou hypotézu genealogické specifikace zemského notáře Štěpána.

Jestliže byl Štěpán o něco málo starší než probošt a později biskup Jan Volek, nemohl být jeho synovcem. Na druhou stranu byl ovšem jeho blízký příbuzný: bezpochyby právě díky jeho protekci se domohl jak svého majetku, jehož centrem byl Tetín, jedno z čelních míst přemyslovské rodové tradice, tak úřadu zemského notáře, který patřil ne snad k nejprestižnějším, rozhodně však k nejdůležitějším, neboť s ním bylo spojeno zapisování majetkově právních vztahů do zemských desk (17). Zajímavé je v tomto ohledu pozorovat sociální skladbu nejvyšších zemských úředníků v předmětném období. Nejvyšším maršálkem byl Jindřich z Lipé, bezpochyby nejmocnější šlechtic v zemi; po jeho smrti v roce 1339 převzal úřad jeho stejnojmenný syn. Pražským purkrabím byl další Ronovec, Hynek Berka z Dubé. Nejvyšší komornictví držel Petr z Rožmberka, v letech 1327 až 1333 ho dočasně vystřídal Záviš z Újezdce z rozrodu Kouniců. Nejvyšším kancléřem byl mnohokráte již zmíněný přemyslovský levoboček Jan Volek, truksasem Beneš z Vartenberka a Oldřich Pluh z Rabštejna soustředil ve svých rukou dokonce dva úřady: královského podkomořího a nejvyššího sudího. První z nich přepustil v letech 1333 - 1336 Vítkovci Vilémovi z Landštejna (18). S výjimkou Oldřicha Pluha, který za svůj strmý vzestup vděčil především svým finančnickým schopnostem (19), se jednalo o příslušníky nejvýznamnějších panských rodů. Jestliže se tedy Jan Volek angažoval, aby svého příbuzného prosadil do této značně uzavřené vlivné společnosti, pak se muselo jednat o příbuzného nejen blízkého, ale dokonce velmi blízkého. Tím mohl být nejspíše bratr.

Jak bylo rozebráno výše, lze použití termínu "nepos" pro polorodého bratra s určitými výhradami akceptovat. Jestliže ovšem Štěpán nebyl přemyslovským levobočkem, pak společným rodičem nebyl král Václav II., nýbrž jeho milenka, matka Jana Volka. Odebráním jedné generace předků Štěpána z Tetína se tak zhojila kritická chronologická diskrepace, vylučující, aby byl Štěpán synovcem Jana Volka, a okolnosti Václavova mimomanželského vztahu získaly kvalitativně dosti odlišný charakter. Pokud bude totiž nová hypotéza vzata jako východisko, pak se sice český král začal sexuálně stýkat s vdanou ženou, která již měla dítě, toto dítě však nebylo dospělé, nýbrž nedávno narozené. Tato alternativa se ze všech hledisek jeví jako naprosto schůdná.

V písemných pramenech se Štěpán poprvé objevuje teprve jako zralý muž v již zmíněných zakládacích listinách z roku 1321. 15. března 1322 pronajal od vyšehradské kapituly bývalý špitál při týnském kostele (20). Další zpráva pochází ze 7. listopadu 1326, kdy společně s prvorozeným synem, mělnickým proboštem Jindřichem, slíbili vyšehradské kapitule roční plat ze zboží v Zahrádkách (21) a zaručili se za dluh probošta Jana Volka (22). Počínaje touto listinou přestává Štěpán používat přídomku "z Tetína" a dále se tituluje pouze jako "notarius terrae. V roce 1331 se v královské listině připomíná jako purkrabí významného hradu Lichtenburka (23) a nezřídka se objevuje jako relátor dalších dokumentů, vydaných Janem Lucemburským. V roce 1336 se s některými dalšími českými pány zúčastnil výpravy markraběte Karla do Tyrolska (24). 12. března 1338 směnil s křížovníky háj Mořiny u Dobřichovic za háj Roblín (25), přičemž na pečeti přivěšené k této listině je predikát "z Děvína", vážící se k hradu nad Zlíchovem, který Štěpán nedlouho předtím vystavěl (26). Kromě toho byl Štěpán podle všeho objednatelem náročné přestavby tetínského hradu (27).

V zachovalém zlomku pohořelých zemských desk je k roku 1338 zaznamenáno, že zemřelý zemský notář Štěpán daroval klášteru sv. Tomáše na Malé Straně, v němž založil kapli sv. Filipa a Jakuba a v jehož ambitu byl pohřben, ves Březovou čili Lhotku (28). František Tadra interpretoval tento zápis tak, že v roce 1338 byl již Štěpán mrtev (29). Je nicméně zřejmé, že v okamžiku darování musel být dárce naživu, a jeho smrt tudíž musela nastat teprve v mezidobí mezi vlastním darovacím aktem a jeho následným zápisem do zemských desk. Termínem ad quem je 10. červen 1340, kdy se jako zemský notář připomíná Štěpánův prvorozený syn Jindřich, probošt mělnický (30). S velkou pravděpodobností lze ovšem Štěpánovu smrt položit již do roku 1338 (31).

S neznámou manželkou zplodil Štěpán dceru Markétu, pohřbenou rovněž v ambitu svatotomášského kostela (32), a čtyři syny: již často zmiňovaného mělnického probošta Jindřicha, Jana, Mikuláše a Štěpána. Tito prodali někdy před rokem 1348 tetínské zboží Karlovi IV., který je přičlenil k nově vytvořenému dominiu karlštejnskému (33), a v roce 1342 potvrdili první tři z nich výše zmíněnou směnu hájů z roku 1338 (34). Inkriminovaná listina je zároveň poslední zmínkou o Mikulášovi, který patrně záhy po tomto datu zemřel (35).

Jindřich z Tetína, vystupující ovšem v písemných pramenech po vzoru svého otce zásadně bez tohoto predikátu, převzal úřad nejvyššího zemského písaře a v letech 1341 až 1343 vykonával navíc funkci kancléře markraběte Karla (36). Postoupil i v církevní hierarchii: na podzim roku 1341 byl zvolen proboštem pražským (37) a po smrti biskupa Jana z Dražic ho dokonce část pražské kapituly zvolila jeho nástupcem. Nakonec se ovšem prosadil druhý kandidát, kanovník Arnošt z Pardubic, pozdější první arcibiskup (38). Jindřich zůstal nadále pražským proboštem a zemským písařem a připomíná se naposledy v královských listinách z 27. srpna 1348 (39). Ještě 14. prosince 1348 vystupuje sice v písemných pramenech týkajících se pražské kapituly "Henricus … prepositus" (40), v tomto případě se však zjevně jedná o vyšehradského probošta Jindřicha z Lipé. Již 21. prosince 1348 požádal totiž Mikuláš Luckův z Brna  v Avignonu papeže Klementa o potvrzení do pražského proboštství po zemřelém Jindřichovi (41) a je naprosto vyloučeno, že by v průběhu jediného týdne od vystavení výše zmíněného dokumentu mohlo dojít k volbě nového probošta a jeho přesunu do sídla papežské kurie.

Úřadu zemského písaře se po Jindřichově smrti ujal nejmladší z bratří Štěpán, který se jako jeho vykonavatel poprvé připomíná 17. března 1351 (42). Také on vstoupil do stavu duchovního: ve zmíněném zápise v zemských deskách je uveden jako pražský kanovník a 3. dubna 1352 se v papežské listině připomíná jako farář v moravských Jaroměřicích (43). Kromě toho zastával v církevní hierarchii i některé další méně významné posty (44), takže je možno ho považovat za typický příklad feudálního mnohoobročníka vrcholného středověku. Není sporu o tom, že mu jeho úřad dával dostatek příležitostí k majetkovému obohacení, přesto ovšem nic nenasvědčuje tomu, že by se byť jen pokusil vybudovat ucelenou majetkovou základnu. Naposledy se připomíná mezi dalšími zemskými úředníky v roce 1382 (45). Zemřel 2. července téhož roku (46), patrně po delší nemoci, neboť jako zemský notář vystupuje již 28. května 1382 Beneš z Choustníka (47).

Poněkud nejasný je Štěpánův rodinný život. Pokud skutečně vstoupil do duchovního stavu, jak vše nasvědčuje, pak nemohl oficiálně uzavřít sňatek. Přesto se již v roce 1380 objevuje jako student pražské univerzity jeho syn Jan (48) a po Štěpánově smrti vystoupil ještě v roce 1382 proti královské odúmrti ve Vysočanech, kde zemřelý notář vlastnil nějaký majetek, jeho bratr Jan z Ronovce  jménem pozůstalé vdovy Kateřiny a syna Jana, kteří jsou v této souvislosti uvedeni s predikátem „z Přítočna“ (49). O rok později obhajoval Jan z Ronovce jménem svým i Kateřiny a Jana z Přítočna prodej ročního platu v Hospozíně (50). Kateřina se jako vdova po Štěpánovi naposledy připomíná v roce 1391 (51), syn Jan z Přítočna ještě v roce 1405 (52).

Určitý klíč k porozumění překvapivého nesouladu přináší patrně zmínka ve vizitačním protokole pražského arcijáhna Pavla z Janovic, vzniklém na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 14. století. Unhošťský farář Jakub totiž tehdy při výslechu vypověděl, že zemský notář Štěpán si ve Velkém Přítočně drží konkubínu Kateřinu, jíž často navštěvuje a s níž má tři nebo čtyři děti (53). Shoda jména a skutečnost, že Štěpánova „konkubína“ žila v Přítočně, podle nějž se píše i Štěpánova vdova, dávají tušit, že se ve skutečnosti jedná o jednu a tu samou osobu. Zdá se tedy, že se Štěpán navzdory svému duchovnímu stavu klidně oženil a zplodil řadu dětí, z nichž je znám pouze syn Jan. Církev tento poklesek samozřejmě nemohla konvalidovat a považovala Kateřinu za pouhou milenku, praktické kroky však proti společensky velmi vysoko postavenému šlechtici nepodnikla a tak mohlo dojít k tomu, že po Štěpánově smrti jeho nelegitimní partnerka vystupovala v majetkoprávních záležitostech jako vdova. Není ostatně známo, s jakým úspěchem.

Nejdéle ze čtyř synů Štěpána z Tetína zůstal naživu druhorozený Jan, který na rozdíl od svých dvou slavnějších bratrů zůstal ve stavu světském. Navzdory možnostem využití jejich vlivu se nepokusil o úřednickou kariéru. V majetkoprávních vztazích vystupoval zpočátku společně se Štěpánem a poněkud samostatnějšího postavení se domohl teprve 1. prosince 1362, kdy mu nejvyšší maršálek Čeněk z Lipé a jeho syn Jindřich udělili jako léno hrad Ronovec ve východních Čechách (54). Podle nově nabytého zboží se do té doby predikátově poněkud promiskuitní Jan nadále důsledně psal a stejně tak činili i jeho potomci, ačkoli hrad zůstal v držení tohoto rodu jen krátce. Kromě toho vlastnil Jan některé drobné středočeské reality, patrně součást otcovského dědictví. Šlo zejména o ves Bynice u Říčan.

Navzdory tomu, že nešlo o duchovního, objevuje se i Janovo jméno ve vizitačním protokole Pavla z Janovic, a to ještě v hojnější míře nežli Štěpánovo. Tomáš a Mořic, obyvatelé a radní ve vsi Čestlice vypověděli, že vznešený pan Jan z Ronovce, ačkoli má legitimní choť, vystřídal mnoho milenek, z nichž poslední Elišku řečenou Beznoska si drží jako hospodyni ve svém bynickém dvoře, jezdí za ní a má s ní dospělého syna. Kromě toho prý umístil v Bynicích i další svou milenku Kunhutu, jež s ním dříve žila na Ronovci. Další svědek, čestlický farář Jakub k tomu podotkl, že Eliška řečená Beznoska je navíc vdaná a její manžel rovněž žije v Bynicích (55). Lze tedy konstatovat, že druhorozený syn Štěpána staršího z Tetína na sebe upoutal pozornost především svým nevázaným osobním životem, na nějž ostatně patřičně upozornil již Sedláček ve svých Hradech (56).

Jan z Ronovce se naposledy připomíná v roce 1393, kdy vystupuje společně se svým stejnojmenným synem jako patron kostela v Dolní Krupé (57). Kromě Jana zplodil ještě dalšího syna Petra; oba tito jeho potomci byli po smrti Jindřicha z Lipé na počátku 15. století během dědických sporů z Ronovce vypuzeni a dále žili jako členové bojových šlechtických družin, nezřídka se zabývajících i loupežnictvím. Zúčastnili se jako žoldnéři i bojů mezi polským králem Vladislavem Jagellem a Řádem německých rytířů v Prusku a bojovali i v bitvě u Grunwaldu, ovšem každý na opačné straně (58). Od některého z nich pochází rytířský rod Andělů z Ronovce, který v 16. století zchudl a upadl v zapomnění.

POZNÁMKY

(1) Zbraslavská kronika, Praha 1972, zejm. s. 50 - 51

(2) V zakládací listině pustiměřského kláštera ji Karel IV. nazývá "consanguinea nostra dilecta … dicti domini episcopi germana". CDM VII.247/346

(3) O něm např. I. Hlobil: Přemyslovec Jan Volek († 1351). Rodopisné, heraldické a sfragistické otázky. Umění 6/1987, s. 478 - 482.

(4) RBM III.290/696 a 291/697

(5) RBM III.482/1239

(6) A. Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království českého VI., Praha 1889, s. 80; srovnej též jeho heslo "z Tetína" v Ottův slovník naučný XXV., Praha 1906, s. 293

(7) M. Kolář - A. Sedláček: Českomoravská heraldika I., Praha 1902, s. 78

(8) I. Hlobil: Přemyslovec ..., op. cit. 3, s. 478 - 480

(9) AČ XXVIII.386

(10) LC I.9

(11) RT I.22

(12) RBM III.244/593

(13) Například T. Durdík: Hrady v přemyslovském loveckém hvozdu ve světle archeologického výzkumu, Praha 1991 (nestránkováno), marginální zmínkou i M. Starý: Tři kněžny Anny z krve opavských Přemyslovců. Genealogické a heraldické listy 3-4/1996, s. 26.

(14) I. Hlobil: Přemyslovec ..., op. cit. 3, s. 480

(15) I. Hlobil: Přemyslovec ..., op. cit. 3, s. 480 správně vydedukoval spojitost mezi touto erbovní figurou a přídomkem Přemyslovce Jana.

(16) V písemných pramenech lze nalézt řadu příkladů, kdy takto označoval jak Jana Volka, tak vzdáleněji příbuzného vévodu Mikuláše II. z legitimní opavské větve Přemyslovců.

(17) O úřadu zemského písaře a jeho držitelích v lucemburském období F. Tadra: Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu lucemburského Jana, Karla IV. a Václava IV. (1310 - 1420), Praha 1892

(18) F. Palacký: Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků zemských i dvorských v království českém od nejstarších časů až do nynějška, Praha 1832, Tab. II

(19) Beneš Krabice z Weitmile: Kronika pražského kostela, in: Kroniky doby Karla IV., Praha 1987, s. 195 o něm sice napsal, že "král ho … učinil z chudého bohatým, protože byl silný a statečný", není však sporu o tom, že Jan Lucemburský oceňoval především Oldřichovu schopnost sehnat mu úvěr.

(20) RBM III.311/765

(21) RBM III.481/1238

(22) RBM III.480/1237

(23) RBM III.714/1831 (táž listina s chybným datem 1321 je otištěna na s. 276 pod č. 655)

(24) J. Spěváček:Karel IV., Praha 1979, s. 122

(25) RBM IV.211/526

(26) A. Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království českého VIII., Praha 1891, s. 296

(27) T. Durdík: Encyklopedie českých hradů, Praha 1995, s. 286

(28) RT I.408

(29) F. Tadra: Kanceláře a písaři ..., op. cit. 17, s. 170

(30) RT I.410

(31) A. Sedláček: Hrady ... VI., op. cit. 6, s. 81 tvrdí v souvislosti s donací z roku 1338, že Štěpán "asi tehdá aneb okolo r. 1340 zemřel", a týž v hesle "z Tetína" v Ottův slovník ..., op. cit. 6, s. 293 uvádí, že "zemřel asi r. 1340".

(32) V.V. Tomek: Dějepis města Prahy II., Praha 1892, s. 119

(33) A. Sedláček: Hrady ... VI., op. cit. 6, s. 40

(34) RBM IV.479/1200

(35) Novodobé kolektivní dílo Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV., Praha 1985, s. 346 uvádí, že Mikuláš se připomíná ještě v roce 1348, ovšem bez udání pramene.

(36) RBM IV.394/990 (24. srpna 1341) a 522/1296 (14. července 1343), první z těchto listin též CDM VII.248/347

(37) V listině z 23. října 1341 je nazýván "Henrici, prepositi Melnicensis pro tunc electi in prepositum Pragensem". RBM IV.411/1029

(38) Základním pramenem k průběhu dvojí biskupské volby je podrobná listina kanovníků papeži Klementovi ze 14. ledna 1343. RBM IV.483/1215

(39) RBM V/2.227/453, 232/457, 234/458

(40) RBM V/2.264/521

(41) MVB I.581/1039

(42) AČ II.338, RT I.416

(43) MVB I.755/1465

(44) Srovnej F. Tadra: Kanceláře a písaři ..., op. cit. 17, s. 171. Ten sice soudí, že Štěpán nedosáhl kněžského svěcení a zastával veškeré církevní funkce jako laik, jedná se ovšem o tezi velmi diskutabilní.

(45) AČ XXXI.309

(46) J. Spěváček: Karel IV. ..., op. cit. 24, s. 689

(47) AČ II.342

(48) „dns. Joannes, filius dni. Stephani, protonotarii regni Bohemiae“. MHUP II.35

(49) AČ XXXI.42

(50) AČ XXXI.367

(51) AČ XXXI.72

(52) A. Sedláček: Hrady ... VI., op. cit. 6, s. 81

(53) Visitační protokol pražského arcijáhenství pražského arcijáhna Pavla z Janovic z let 1379 - 1382, Praha 1973, s. 335 - 336

(54) A. Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království českého XII., Praha 1900, s. 249

(55) Visitační protokol ..., op. cit. 53, s. 288 - 289

(56) A. Sedláček: Hrady ... VI., op. cit. 6, s. 81

(57) „Jesconis Senioris de Summerburg et Johannis filij ipsus“. LC V.172. Jan tu vykonával podací právo již 20. července 1364. LC I/2.50. V květnu 1397 vystupuje jako patron kostela už jen samotný „Johannis de Ronowicz alias de Sunnenburg“ - pravděpodobně Jan mezitím zemřel a zde se jedná o jeho stejnojmenného syna. LC V.284

(58) O Janovi a Petrovi z Ronovce blíže V. Štěpán: Andělové z Ronovce. Havlíčkobrodsko 13, 1997, s. 153 - 157. Původ rodu je tu ovšem podán značně zmateně, neboť autor spojil oba Štěpány z Tetína otce i syna v jedinou osobu.

SEZNAM ZKRATEK

AČ       Archiv český

CDM      Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae

LC       Libri confirmationum

MHUP     Monumenta historica universitatis Carolo-Ferdinandeae Pragensis

MVB      Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia

RT       Reliquiae tabularum terrae čili Pozůstatky desk zemských

RBM      Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae